Most císaře Františka Josefa I

Most císaře Františka Josefa I kolem roku 1900

Snímku vévodí krásný lanový most Františka Josefa I, který byl dostaven roku 1868. Jmen měl za svoji historii několik, nazýval se také Štefánikovým mostem a to dokonce hned dvakrát, před a po okupaci. Za okupace byl označen neutrálnějším jménem Leoše Janáčka. Za mocnářství se mu lidově přezdívalo most Eliščin, asi tušíte proč. Most v téhle podobě nemůžete vidět od roku 1947, kdy byl rozebrán.  Jeho nástupce už má zcela jinou konstrukci – železobetonovou.

Předpolí mostu dnes vypadá také úplně jinak. V roce 1904 zde byla provedena regulace nábřeží, což znamenalo výstavbu nábřežní zdi a také dosypání terénu. A v těchto místech se dosypávalo opravdu mohutně, rozdíl mezi starou a novou úrovní je až osm metrů. Regulace upravila i tok Vltavy, nábřeží se výrazně posunulo do jejího toku.

Nové mlýny, na snímku to je shluk budov v levé části snímku, bohužel zcela zanikly a s nimi i velice zajímavá změť ostrovů, ostrůvků a mělčin, jenž po každé velké vodě měnily svůj tvar i velikost a které se říkalo Benátky. Je to škoda, pokud by tahle oblast byla zachována, stala by se vyhledávaným turistickým cílem.

Zahrada Na Valech Pražský hrad

Pražský Hrad kolem roku 1900

Pohled z Rožmberského paláce do Jižních zahrad Pražského hradu někdy kolem roku 1900. Nejzajímavější na tomto snímku je vzhled Jižních zahrad ještě před vznikem republiky a následujícími úpravami , které ve dvacátých letech prováděl hradní architekt Jože Plečnik, přítel a v případě Pražského hradu nástupce Jana Kotěry.

Nemůžete tedy vidět  jeho zahradní úpravy s půvabnou drobnou architekturou a pokud byste sestoupili v této době do zahrad, žádný překrásný pohled na Prahu by vás nečekal, protože hradní zeď kolem zahrad byla dosti vysoká a o její snížení se postaral až právě Jože. 

Je dobře, že u tohoto snímku si nemusíme říkat: Škoda, že to tak nezůstalo.

Vyšehrad

Vyšehrad v roce 1890

Z dnešní fotografie na vycházce neuvidíte vůbec nic. Jde o baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě ve své bývalé barokní podobě. 

Chrám byl založen králem Vratislavem II v letech 1070-80, tedy v románském slohu . Za knížete Soběslava I byl chrám rozšířen a po požáru goticky přestavěn. Karel IV nechal r. 1369 postavit zcela nový chrám, který byl renesančně přestavěn roku 1576 a konečně roku 1707-29 proběhla barokní přestavba, která je zachycena na přiložené fotografii.
Barokní stavbu na Vyšehradě ale dnes nenajdete, protože r. 1885-1903 zde proběhla prozatím poslední přestavba a to v novogotickém slohu od nám známého architekta Josefa Mockera. 

Od té doby si Vyšehrad bez dvou typických věží představit už nedovedeme.

Masarykovo nábřeží

Masarykovo nábřeží před rokem 1897.

Pohled ze Slovanského ostrova na Masarykovo nábřeží. Ehm, tedy ono zde zatím jaksi nábřeží chybí. Fotka pochází z doby před rokem 1897, Národní divadlo je po požáru znovu postaveno, na nové nábřeží se ale čeká do roku 1903.

Až budete příště přecházet křižovatku na most Legií a vybavíte si komplikovanou situaci z této fotografie, možná se už nebudete divit stísněnému prostoru před Národním divadlem

Na snímku je stará lávka na Slovanský ostrov, která byla původně umístěna o pár desítek metrů severněji. Roku 19410 ji však poškodila povodeň a po té k přechodu na Slovanský ostrov sloužila dřevěná provizorní lávka. Dnešní jednooblouková lávka od architektů Jana Fischera a Vlastislava Hofmanna je z roku 1948.

Dům napravo byly obecní, tzv. Nové Lázně, které vyrostly v místech, kde dříve byli jircháři a prádelna kláštera sv. Václava a zanikly s regulací nábřeží.

Kdo raději plánky, má možnost srovnání na přiloženém plánku

Rašínovo nábřeží

Rašínovo nábřeží 1934

Na dnešní fotografii je většina budov, které nám vydržely do dnešních dnů. Především Jiráskův most z roku 1929 od arch. Hofmana a Mencla, z něhož je fotografie pořízena. Most měl zajímavou historii a původně se začal stavět úplně jinde, ale o tom až někdy příště.

Dům č. p 1671 stojí na nábřeží bez viditelných změn, stejně jako dům U dvou tisíc (čp. 2000), který společně s blízkým "naklonovaným" domem čp. 1980 (na snímek se nevešel) postavil roku 1905 stavební podnikatel Václav Havel, inspirovaný pařížskou architekturou. 

A konečně v plné kráse vidíte dnes už neexistující nárožní dům čp. 1981, který byl poškozen americkým bombardováním v závěru světové války (jako podobně nedaleko stojící Emauzy) a po té byl stržen. Nahradila ho stavba dalšího tehdejšího nájemníka čp. 2000 Vlada Miluniče a světoznámého architekta Franka Gehryho - snad nejznámější realizace stavby po roce 1989 – Tančícího domu.

Ještě si všimněte tehdejšího pouličního osvětlení, protože betonová část sloupu stále stojí, kovová lucerna byla nahrazena podstatně horší typizovanou. Pod nábřežím se nám začíná rýsovat dnes snad nejživější pražské korzo - náplavka

Jungmannovo náměstí

Jungmannovo náměstí roku 1911

Jste v roce 1911 a procházíte Perlovou ulicí směrem k Národní a na jejím konci se zastavíte. Nic? Žádný záchytný bod?

No tak se pořádně podívejte: úplně vlevo tak trochu nakukuje socha Josefa Jungmanna. Stojí tu od roku 1878 a u pokládání základního kamene byl František Palacký a pro spolek Svatobor jej z bronzu odlil sochař Ludvík Šimek.

Trasování Jungmannovy ulice se také nezměnilo, jen domy se odměnily, nebo o něco povyrostly.

Nároží Jungmannovy a Národní vyplňuje Thunovský palác čp. 36, který v této chvíli již patřil italské společnosti  Riunione Adriatica di Sicurtà, která ale již pomýšlela na výstavbu nového sídla. Palác Adria, který zde byl postaven podle návrhu arch. Josefa Zasche a dopracování  arch. Pavla Janáka, si zaslouží samostatný článek a vrátíme se tedy k němu co nejdříve. Původní Thunovský palác byl nejdříve dvoupodlažní, později mu bylo přistavěno další patro.

Zprava (do dnešních dní )stojí palác Porgesů z Portheimu č.p.37, někdy též Desfourský či Wimmerův a stejně jako palác vedlejší byl v historii zvýšen o jedno patro. Zajímavostí je, že v jeden z domů, které paláci předcházely, patřil rodině Brokoffů.

Na druhém nároží Jungmannovy ulice stojí dům č.p. 750. Dnes zde stojí druhý dům téže společnosti (Riunione), tentokrát z dílny Fritze Lehmanna, postavený v roce 1931.

Senovážné náměstí

Senovážné náměstí roku 1905.

Uprostřed náměstí vidíte městskou sennou váhu a plně naložený vůz před ní. Seno, váha - Senovážné náměstí. Ale tak jednoduché to vždy nebylo. V roce 1905 se náměstí nazývalo Havlíčkovo, předtím a potom za německé okupace se jmenovalo Senovážné, pak zase Havlíčkovo, potom Soukupovo, na náměstí Maxima Gorkého si už pamatuji a od roku 1990 konečně Senovážné.

Váhu a domky kolem zvonice kostela sv. Jindřicha nahradili architekti Teodor Fischer a Josef Zasche Cukrovarnickým palácem, který v současnosti vesele chátrá

Fronta domů úplně napravo je v podstatě dodnes zachovaná, jen rohovou věžičku byste marně hledali. Stejně tak nízké domky napravo od váhy.

Jindřišská věž je nejvyšší pražskou volně stojící zvonicí (65,7m) a na tomto snímku má poměrně novou střechu, kterou jí nasadil při nákladné rekonstrukci 1879 Josef Mocker. Dnes se můžete jít do věže buď najíst (dle mého nepříliš dobře a velice draho) nebo se vyšplhat na vyhlídku, kde je umístěna zvonkohra. Nejlíp ale uděláte, když se do věže přijdete podívat vždy první středu v měsíci v pět hodin, kde pravidelně o Praze hovoří Jan Stěnička.

Vycházka časem

Staroměstské náměstí v roce 1923

Úplně zleva je částečně zachycen dům U Kamenného zvonu č.p.65, který byl původně součástí rozlehlého středověkého paláce z první poloviny čtrnáctého století; byl jeho nárožní věží. Na fotografii dům vypadá jinak, výrazně se změnil při rekonstrukci v roce 1988, kdy byl obnoven jeho gotický vzhled.

Směrem dopravaje dalším domem Týnská škola č.p. 604, která vznikla spojením dvou domů kolem roku 1407 (mrkněte na Google Earth, při pohledu z výšky je to patrné), zdobená obrazem Nanebevzetí Panny Marie, nejspíše od Václava Vavřince Reinera. Vzhled domu se do dnešních dnů příliš nezměnil.
Posledním popisovaným objektem bude dům U Bílého jednorožce č.p. 603, který byl postaven na místě dvou románských budov, nejprve do gotické a potom renesanční podoby. V renesanci objekt získal tři štíty, které na fotografii neuvidíte, protože byly v roce 1858 odstraněny. Dnes už jsou zase na domě k vidění, protože při rekonstrukci Královské cesty r. 1987 byly štíty znovu obnoveny.

Za pozornost na snímku stojí tramvajové koleje, které vedly Celetnou ulicí přes náměstí do Pařížské ulice a byly zrušeny až 1. ledna 1960. Všimněte si ještě pěkné trafiky u paty domu č.p. 603 a parkujících dvoukoláků na náměstí.

Obrázek ze stránek Archivu hlavního města Prahy