Jungmannovo náměstí

Jungmannovo náměstí roku 1911

Jste v roce 1911 a procházíte Perlovou ulicí směrem k Národní a na jejím konci se zastavíte. Nic? Žádný záchytný bod?

No tak se pořádně podívejte: úplně vlevo tak trochu nakukuje socha Josefa Jungmanna. Stojí tu od roku 1878 a u pokládání základního kamene byl František Palacký a pro spolek Svatobor jej z bronzu odlil sochař Ludvík Šimek.

Trasování Jungmannovy ulice se také nezměnilo, jen domy se odměnily, nebo o něco povyrostly.

Nároží Jungmannovy a Národní vyplňuje Thunovský palác čp. 36, který v této chvíli již patřil italské společnosti  Riunione Adriatica di Sicurtà, která ale již pomýšlela na výstavbu nového sídla. Palác Adria, který zde byl postaven podle návrhu arch. Josefa Zasche a dopracování  arch. Pavla Janáka, si zaslouží samostatný článek a vrátíme se tedy k němu co nejdříve. Původní Thunovský palác byl nejdříve dvoupodlažní, později mu bylo přistavěno další patro.

Zprava (do dnešních dní )stojí palác Porgesů z Portheimu č.p.37, někdy též Desfourský či Wimmerův a stejně jako palác vedlejší byl v historii zvýšen o jedno patro. Zajímavostí je, že v jeden z domů, které paláci předcházely, patřil rodině Brokoffů.

Na druhém nároží Jungmannovy ulice stojí dům č.p. 750. Dnes zde stojí druhý dům téže společnosti (Riunione), tentokrát z dílny Fritze Lehmanna, postavený v roce 1931.

Senovážné náměstí

Senovážné náměstí roku 1905.

Uprostřed náměstí vidíte městskou sennou váhu a plně naložený vůz před ní. Seno, váha - Senovážné náměstí. Ale tak jednoduché to vždy nebylo. V roce 1905 se náměstí nazývalo Havlíčkovo, předtím a potom za německé okupace se jmenovalo Senovážné, pak zase Havlíčkovo, potom Soukupovo, na náměstí Maxima Gorkého si už pamatuji a od roku 1990 konečně Senovážné.

Váhu a domky kolem zvonice kostela sv. Jindřicha nahradili architekti Teodor Fischer a Josef Zasche Cukrovarnickým palácem, který v současnosti vesele chátrá

Fronta domů úplně napravo je v podstatě dodnes zachovaná, jen rohovou věžičku byste marně hledali. Stejně tak nízké domky napravo od váhy.

Jindřišská věž je nejvyšší pražskou volně stojící zvonicí (65,7m) a na tomto snímku má poměrně novou střechu, kterou jí nasadil při nákladné rekonstrukci 1879 Josef Mocker. Dnes se můžete jít do věže buď najíst (dle mého nepříliš dobře a velice draho) nebo se vyšplhat na vyhlídku, kde je umístěna zvonkohra. Nejlíp ale uděláte, když se do věže přijdete podívat vždy první středu v měsíci v pět hodin, kde pravidelně o Praze hovoří Jan Stěnička.

Vycházka časem

Staroměstské náměstí v roce 1923

Úplně zleva je částečně zachycen dům U Kamenného zvonu č.p.65, který byl původně součástí rozlehlého středověkého paláce z první poloviny čtrnáctého století; byl jeho nárožní věží. Na fotografii dům vypadá jinak, výrazně se změnil při rekonstrukci v roce 1988, kdy byl obnoven jeho gotický vzhled.

Směrem dopravaje dalším domem Týnská škola č.p. 604, která vznikla spojením dvou domů kolem roku 1407 (mrkněte na Google Earth, při pohledu z výšky je to patrné), zdobená obrazem Nanebevzetí Panny Marie, nejspíše od Václava Vavřince Reinera. Vzhled domu se do dnešních dnů příliš nezměnil.
Posledním popisovaným objektem bude dům U Bílého jednorožce č.p. 603, který byl postaven na místě dvou románských budov, nejprve do gotické a potom renesanční podoby. V renesanci objekt získal tři štíty, které na fotografii neuvidíte, protože byly v roce 1858 odstraněny. Dnes už jsou zase na domě k vidění, protože při rekonstrukci Královské cesty r. 1987 byly štíty znovu obnoveny.

Za pozornost na snímku stojí tramvajové koleje, které vedly Celetnou ulicí přes náměstí do Pařížské ulice a byly zrušeny až 1. ledna 1960. Všimněte si ještě pěkné trafiky u paty domu č.p. 603 a parkujících dvoukoláků na náměstí.

Obrázek ze stránek Archivu hlavního města Prahy