Náměstí Republiky, rok 1940

Náměstí Republiky, začátek ulice Revoluční

Většinou si u historických fotografií vyprávíme, co kdysi stávalo a dnes již nestojí. Tentokrát nejdůležitější dům na snímku je ten, který zde není. Nevidíme tu románský kostelík sv. Benedikta, který tu stával ve dvanáctém století, nevidíme ani jeho další přestavby v gotice, v renesančním období, kdy kostel změnil zasvěcení na sv. Norberta, nevidíme jeho barokní fázi, nevidíme Novoměstský ústav šlechtičen, který se zde po zbourání kostela koncem 18. století postavil a nevidíme ani žádnou součást fortifikace Starého města, přestože přesně tohle je místo, kde město končilo. A konečně nevidíme budovu, která tu stojí dodnes – obchodní dům Kotva.

Budova napravo je dům Kotva z let 1928-29 od Jana Žáka, dům, jemuž sousední obchoďák sebral jméno.

Národní muzeum

Národní muzeum jako rozpačitý anachronismus

Nikola Ptáčková

Nejen umístěním, ale i svojí předimenzovanou hmotou, dnes budova Národního muzea působí spíš jako pořádná rána razítkem, než aby vzbuzovala touhu ji obdivovat nebo dokonce vstoupit. Neuctivě řečeno, vypadá jako gigantická žába sedící na prameni, podívá-li se člověk zespodu Václavského náměstí.

Stavba ve své době odrážela všeslovanské nálady, emancipační snahy a současně potřebu koncentrovat na jedno – důstojné – místo sbírky, rozrůstající se tím více, čím více se rozrůstaly vědecké disciplíny a cestovatelské možnosti. Její majestátnost jako by odrážela současně pochopitelnou touhu, ale i pýchu a do jisté míry nabubřelost těchto všech snah o vytvoření (nejednoho) monumentu s přízviskem Národní.

Těžko soudit, proč si tehdejší „ideamakeři“ a stavitelé nevybrali jiné místo, než právě pomyslné předpolí Václavského náměstí, místo, kde dříve stávala Koňská brána. Chceme-li ovšem hodnotit bez historického kontextu, pouze z dnešního hlediska, dnešníma očima a v souvislosti s dnešní podobou Václavského náměstí včetně magistrály, působí umístění stavby vskutku tristně. Vlastně je ten objekt ve své těžkopádnosti až politováníhodný a člověka kacířsky napadne: a co takhle ho zbourat?

Ostatně, obnošené či zastaralé šaty člověk také vymění, nebo ne? A trochu svěžího moderního závanu by této lokalitě slušelo. Ale jistě, samozřejmě, jde o NÁRODNÍ památku, takže anarchii stranou. A zpět k tomu, proč ta budova působí na daném místě nešťastně.

Srovnáme-li obdobné budovy ve Vídni (Přírodovědné a Uměleckohistorické muzeum…), zjistíme, že se nacházejí vlastně uprostřed zeleně a v klidové části města. Tramvaje ani auta mezi nimi nekřižují, ony je elegantně objíždějí po kruhových objezdech a budovy mají dost místa pro to, aby vytvořily majestátní dojem a vzájemnou symbiózu. Navíc sousedí s dalšími dobově odpovídajícími objekty, ať už je to Hofburg, radnice nebo parlament, a celkově tak tvoří určité stejnorodé společenství koncentrované na jednom místě, a vytvářející tím pádem architektonicky sjednocený celek.

Naše muzeum namísto toho „sedí“ víceméně uprostřed křižovatky, z jedné strany obklopené nepříliš vizuálně přitažlivým parčíkem, používaným spíše jako estetičtější průchod mezi magistrálou a magistrálou. Z druhé strany je ostřelované výfukovými plyny a rachotem rozsáhlé křižovatky, doplněné socialistickou estetikou budovy bývalého Federálního shromáždění. Budově zoufale chybí „plac“, který by jí dal vyniknout ze všech stran.

Další potíží jsou přístupové cesty k muzeu. Přechody přes magistrálu nebo podchody v metru jsou vynucenou variantou a nijak nevzbuzují dojem, že by potenciální návštěvník byl vítán.

Ve Vídni je naopak pochozí prostor mezi zmíněnými objekty koncipován jako rozlehlá plocha plná zeleně a upravených cest. Silniční prstenec, který toto prostranství protíná mezi Hofburgem a muzey, je vyřešen natolik velkoryse, že ani nenavozuje dojem dopravní komunikace.

Kvůli těmto „drobnostem“ je budova našeho muzea odstrčená nejen od Václavského náměstí, ale i od okolí Vinohradské třídy, a tak vlastně jen bezmocně a nelogicky trčí někde mezi tramvají č. 11 a magistrálou.

Ani v souvislosti se širším okolím to nemá budova muzea jednoduché. V chaosu ostatních objektů, dopravy a neutuchajícího pohybu totiž zcela zaniká. Původní záměr výrazné dominanty (104 x 75 m!) je naprosto ztracen, a dnes Národní muzeum v souvislosti s Václavákem působí spíše jako předimenzovaný strašidelný zámek v ryčném Disneylandu.

Z hlediska vztahu k náměstí pak také jako jeho zátka. Respektive, podívá-li se člověk na Václavském náměstí z jednoho konce na druhý, musí nutně získat dojem useknutého potrubí. Z jedné strany trůní muzeum, z druhé strany se sice rozbíhají cesty dále do tří směrů, ale zástavba Můstku jako by přesto vytvořila dojem uzavřeného konce také.

A tak tu máme vlastně problémy dva, které spolu – málo platné – úzce souvisejí. Prostor, který v dřívějších dobách sloužil jako koňský trh, a tento původní účel jako by byl stále otisknutý ve zdejší dlažbě či zdech, snad i ve vzduchu. Genius loci se jeví značně rozporuplný, jak v důsledku původního účelu prostranství, tak v důsledku dnešní podoby tzv. náměstí, která se vyvíjela po staletí a dospěla ke značné (i když ne snad úplně nepříjemné) roztříštěnosti stylů a obsahu. A právě tato roztříštěnost i vědomí minulosti nejspíš vede k tomu, proč přes mnoho soutěží a z nich vzešlých návrhů dodnes neumíme jasně říct, jak by mělo Václavské „náměstí“ vypadat do budoucna, a jaký účel by zde měl převážit.

Nejspíš bychom se všichni shodli na jednom slově: zklidnit.

To by zcela určitě bylo ku prospěchu věci, ovšem zklidnit znamená jednak výrazně omezit dopravu (což vzhledem k zásobování obchodů znamená zatížit boční ulice), jednak patrně i redukovat některé provozy, které odkazují spíše na Las Vegas než na Zlatou Prahu. Je možné, že v momentě, kdy by z Václavského náměstí alespoň částečně zmizel dnešní ruch a zmatek, eventuálně (to už je ale spíše zbožné přání) magistrála zmizela pod zem, že by i budova Národního muzea přestala působit jako přefouknutý anachronismus a stala se sice ne úplně dokonalou, ale přece jen jakousi důstojnou dominantou daného místa.  

Most císaře Františka Josefa I

Most císaře Františka Josefa I kolem roku 1900

Snímku vévodí krásný lanový most Františka Josefa I, který byl dostaven roku 1868. Jmen měl za svoji historii několik, nazýval se také Štefánikovým mostem a to dokonce hned dvakrát, před a po okupaci. Za okupace byl označen neutrálnějším jménem Leoše Janáčka. Za mocnářství se mu lidově přezdívalo most Eliščin, asi tušíte proč. Most v téhle podobě nemůžete vidět od roku 1947, kdy byl rozebrán.  Jeho nástupce už má zcela jinou konstrukci – železobetonovou.

Předpolí mostu dnes vypadá také úplně jinak. V roce 1904 zde byla provedena regulace nábřeží, což znamenalo výstavbu nábřežní zdi a také dosypání terénu. A v těchto místech se dosypávalo opravdu mohutně, rozdíl mezi starou a novou úrovní je až osm metrů. Regulace upravila i tok Vltavy, nábřeží se výrazně posunulo do jejího toku.

Nové mlýny, na snímku to je shluk budov v levé části snímku, bohužel zcela zanikly a s nimi i velice zajímavá změť ostrovů, ostrůvků a mělčin, jenž po každé velké vodě měnily svůj tvar i velikost a které se říkalo Benátky. Je to škoda, pokud by tahle oblast byla zachována, stala by se vyhledávaným turistickým cílem.

Zahrada Na Valech Pražský hrad

Pražský Hrad kolem roku 1900

Pohled z Rožmberského paláce do Jižních zahrad Pražského hradu někdy kolem roku 1900. Nejzajímavější na tomto snímku je vzhled Jižních zahrad ještě před vznikem republiky a následujícími úpravami , které ve dvacátých letech prováděl hradní architekt Jože Plečnik, přítel a v případě Pražského hradu nástupce Jana Kotěry.

Nemůžete tedy vidět  jeho zahradní úpravy s půvabnou drobnou architekturou a pokud byste sestoupili v této době do zahrad, žádný překrásný pohled na Prahu by vás nečekal, protože hradní zeď kolem zahrad byla dosti vysoká a o její snížení se postaral až právě Jože. 

Je dobře, že u tohoto snímku si nemusíme říkat: Škoda, že to tak nezůstalo.

Vyšehrad

Vyšehrad v roce 1890

Z dnešní fotografie na vycházce neuvidíte vůbec nic. Jde o baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě ve své bývalé barokní podobě. 

Chrám byl založen králem Vratislavem II v letech 1070-80, tedy v románském slohu . Za knížete Soběslava I byl chrám rozšířen a po požáru goticky přestavěn. Karel IV nechal r. 1369 postavit zcela nový chrám, který byl renesančně přestavěn roku 1576 a konečně roku 1707-29 proběhla barokní přestavba, která je zachycena na přiložené fotografii.
Barokní stavbu na Vyšehradě ale dnes nenajdete, protože r. 1885-1903 zde proběhla prozatím poslední přestavba a to v novogotickém slohu od nám známého architekta Josefa Mockera. 

Od té doby si Vyšehrad bez dvou typických věží představit už nedovedeme.

Masarykovo nábřeží

Masarykovo nábřeží před rokem 1897.

Pohled ze Slovanského ostrova na Masarykovo nábřeží. Ehm, tedy ono zde zatím jaksi nábřeží chybí. Fotka pochází z doby před rokem 1897, Národní divadlo je po požáru znovu postaveno, na nové nábřeží se ale čeká do roku 1903.

Až budete příště přecházet křižovatku na most Legií a vybavíte si komplikovanou situaci z této fotografie, možná se už nebudete divit stísněnému prostoru před Národním divadlem

Na snímku je stará lávka na Slovanský ostrov, která byla původně umístěna o pár desítek metrů severněji. Roku 19410 ji však poškodila povodeň a po té k přechodu na Slovanský ostrov sloužila dřevěná provizorní lávka. Dnešní jednooblouková lávka od architektů Jana Fischera a Vlastislava Hofmanna je z roku 1948.

Dům napravo byly obecní, tzv. Nové Lázně, které vyrostly v místech, kde dříve byli jircháři a prádelna kláštera sv. Václava a zanikly s regulací nábřeží.

Kdo raději plánky, má možnost srovnání na přiloženém plánku

Rašínovo nábřeží

Rašínovo nábřeží 1934

Na dnešní fotografii je většina budov, které nám vydržely do dnešních dnů. Především Jiráskův most z roku 1929 od arch. Hofmana a Mencla, z něhož je fotografie pořízena. Most měl zajímavou historii a původně se začal stavět úplně jinde, ale o tom až někdy příště.

Dům č. p 1671 stojí na nábřeží bez viditelných změn, stejně jako dům U dvou tisíc (čp. 2000), který společně s blízkým "naklonovaným" domem čp. 1980 (na snímek se nevešel) postavil roku 1905 stavební podnikatel Václav Havel, inspirovaný pařížskou architekturou. 

A konečně v plné kráse vidíte dnes už neexistující nárožní dům čp. 1981, který byl poškozen americkým bombardováním v závěru světové války (jako podobně nedaleko stojící Emauzy) a po té byl stržen. Nahradila ho stavba dalšího tehdejšího nájemníka čp. 2000 Vlada Miluniče a světoznámého architekta Franka Gehryho - snad nejznámější realizace stavby po roce 1989 – Tančícího domu.

Ještě si všimněte tehdejšího pouličního osvětlení, protože betonová část sloupu stále stojí, kovová lucerna byla nahrazena podstatně horší typizovanou. Pod nábřežím se nám začíná rýsovat dnes snad nejživější pražské korzo - náplavka