Národní muzeum

Národní muzeum jako rozpačitý anachronismus

Nikola Ptáčková

Nejen umístěním, ale i svojí předimenzovanou hmotou, dnes budova Národního muzea působí spíš jako pořádná rána razítkem, než aby vzbuzovala touhu ji obdivovat nebo dokonce vstoupit. Neuctivě řečeno, vypadá jako gigantická žába sedící na prameni, podívá-li se člověk zespodu Václavského náměstí.

Stavba ve své době odrážela všeslovanské nálady, emancipační snahy a současně potřebu koncentrovat na jedno – důstojné – místo sbírky, rozrůstající se tím více, čím více se rozrůstaly vědecké disciplíny a cestovatelské možnosti. Její majestátnost jako by odrážela současně pochopitelnou touhu, ale i pýchu a do jisté míry nabubřelost těchto všech snah o vytvoření (nejednoho) monumentu s přízviskem Národní.

Těžko soudit, proč si tehdejší „ideamakeři“ a stavitelé nevybrali jiné místo, než právě pomyslné předpolí Václavského náměstí, místo, kde dříve stávala Koňská brána. Chceme-li ovšem hodnotit bez historického kontextu, pouze z dnešního hlediska, dnešníma očima a v souvislosti s dnešní podobou Václavského náměstí včetně magistrály, působí umístění stavby vskutku tristně. Vlastně je ten objekt ve své těžkopádnosti až politováníhodný a člověka kacířsky napadne: a co takhle ho zbourat?

Ostatně, obnošené či zastaralé šaty člověk také vymění, nebo ne? A trochu svěžího moderního závanu by této lokalitě slušelo. Ale jistě, samozřejmě, jde o NÁRODNÍ památku, takže anarchii stranou. A zpět k tomu, proč ta budova působí na daném místě nešťastně.

Srovnáme-li obdobné budovy ve Vídni (Přírodovědné a Uměleckohistorické muzeum…), zjistíme, že se nacházejí vlastně uprostřed zeleně a v klidové části města. Tramvaje ani auta mezi nimi nekřižují, ony je elegantně objíždějí po kruhových objezdech a budovy mají dost místa pro to, aby vytvořily majestátní dojem a vzájemnou symbiózu. Navíc sousedí s dalšími dobově odpovídajícími objekty, ať už je to Hofburg, radnice nebo parlament, a celkově tak tvoří určité stejnorodé společenství koncentrované na jednom místě, a vytvářející tím pádem architektonicky sjednocený celek.

Naše muzeum namísto toho „sedí“ víceméně uprostřed křižovatky, z jedné strany obklopené nepříliš vizuálně přitažlivým parčíkem, používaným spíše jako estetičtější průchod mezi magistrálou a magistrálou. Z druhé strany je ostřelované výfukovými plyny a rachotem rozsáhlé křižovatky, doplněné socialistickou estetikou budovy bývalého Federálního shromáždění. Budově zoufale chybí „plac“, který by jí dal vyniknout ze všech stran.

Další potíží jsou přístupové cesty k muzeu. Přechody přes magistrálu nebo podchody v metru jsou vynucenou variantou a nijak nevzbuzují dojem, že by potenciální návštěvník byl vítán.

Ve Vídni je naopak pochozí prostor mezi zmíněnými objekty koncipován jako rozlehlá plocha plná zeleně a upravených cest. Silniční prstenec, který toto prostranství protíná mezi Hofburgem a muzey, je vyřešen natolik velkoryse, že ani nenavozuje dojem dopravní komunikace.

Kvůli těmto „drobnostem“ je budova našeho muzea odstrčená nejen od Václavského náměstí, ale i od okolí Vinohradské třídy, a tak vlastně jen bezmocně a nelogicky trčí někde mezi tramvají č. 11 a magistrálou.

Ani v souvislosti se širším okolím to nemá budova muzea jednoduché. V chaosu ostatních objektů, dopravy a neutuchajícího pohybu totiž zcela zaniká. Původní záměr výrazné dominanty (104 x 75 m!) je naprosto ztracen, a dnes Národní muzeum v souvislosti s Václavákem působí spíše jako předimenzovaný strašidelný zámek v ryčném Disneylandu.

Z hlediska vztahu k náměstí pak také jako jeho zátka. Respektive, podívá-li se člověk na Václavském náměstí z jednoho konce na druhý, musí nutně získat dojem useknutého potrubí. Z jedné strany trůní muzeum, z druhé strany se sice rozbíhají cesty dále do tří směrů, ale zástavba Můstku jako by přesto vytvořila dojem uzavřeného konce také.

A tak tu máme vlastně problémy dva, které spolu – málo platné – úzce souvisejí. Prostor, který v dřívějších dobách sloužil jako koňský trh, a tento původní účel jako by byl stále otisknutý ve zdejší dlažbě či zdech, snad i ve vzduchu. Genius loci se jeví značně rozporuplný, jak v důsledku původního účelu prostranství, tak v důsledku dnešní podoby tzv. náměstí, která se vyvíjela po staletí a dospěla ke značné (i když ne snad úplně nepříjemné) roztříštěnosti stylů a obsahu. A právě tato roztříštěnost i vědomí minulosti nejspíš vede k tomu, proč přes mnoho soutěží a z nich vzešlých návrhů dodnes neumíme jasně říct, jak by mělo Václavské „náměstí“ vypadat do budoucna, a jaký účel by zde měl převážit.

Nejspíš bychom se všichni shodli na jednom slově: zklidnit.

To by zcela určitě bylo ku prospěchu věci, ovšem zklidnit znamená jednak výrazně omezit dopravu (což vzhledem k zásobování obchodů znamená zatížit boční ulice), jednak patrně i redukovat některé provozy, které odkazují spíše na Las Vegas než na Zlatou Prahu. Je možné, že v momentě, kdy by z Václavského náměstí alespoň částečně zmizel dnešní ruch a zmatek, eventuálně (to už je ale spíše zbožné přání) magistrála zmizela pod zem, že by i budova Národního muzea přestala působit jako přefouknutý anachronismus a stala se sice ne úplně dokonalou, ale přece jen jakousi důstojnou dominantou daného místa.